Tourist Race III. » přihlášky

23. září 2012 v 12:29 | tristall |  DOSTIHY

Třetí série dostihu Tourist Race je zde! Pojedeme do krásné Francie, samotný dostih se pojede kousek od pobřeží, takže koně mají vstup na soukromou pláž zdarma! Koně se můžou pokochat nekonečným mořem. Majitelé a jezdci si můžou sednout na terasu jedné restarourace, ve které vaří samé specialitky. O koně bude postaráno a to elitními francouzskými jezdci zdejší stáje. Avšak pokud si jejich péči přát nebudete, nic se neděje.
Dostih má písčitý povrch a dlouhý je 1.500 metrů. Počasí by mělo být krásné a teplé, ale nezapomeňte si diváci mikiny! Zase v plavkách tam chodit nedoporučuji, nebo budete nemocní!
A čím se třetí série bude lišit od těch dvou předešlích? Vyhlášení nebude probíhat generátorem čísel, ale bude probíht tak, že mi napíšete krátký nebo dlouhý příběh. Jak bude příběh vypadat? Jednoduše, napíšete mi sem hned do přihlášky textík o tom, jak jste se se svým koněm na dostih připravovaly (nemusí být potřebný tréning, stačí jenom jak jste ho vyčistily) také body navíc budou za to, co do toho 'příběhu' dáte. Jestli ho nějak odlišité od ostatních koní (dáte mu hůčku, nebo něco zapletete). Fantazie ale reálná je vítaná! No do příběhu ještě napíšete, jak se Vám letělo v letadle až do přistání. Jak jste přečkaly společnou noc. A nakonec jak kůň nastoupil do svého startovního boxu.
Kdo bude hodnotit? Ani já ani Vevejunka. Budou vybráni 2 porotci z virtuálního světa. Nebudeme zveřejňovat o koho se jedná. Ty které kontaktuji to vědět budou. To je vše, budu se těšit na Vaši účast!

New POZOR! DOSTIH JE OTEVŘEN I PRO VEŘEJNOST

Tristall ^^
1. Kůň musí být plemene Anglický plnokrevník
2. Věk koně: 2-9 let
3. Kůň musí mít zaměření na dostihy (pokud možno i na rovinné tratě)
4. Majitel smí přihlásit pouze 1 svého koně!
5. Kůň musí mít alespoň 3 fotky z dostihu (nemyslím tím fotky z paddocku).
6. Přihlašujte se ve dnech: 23.9. - 30.7.
7. Závod bude posuzovací, tkz. vybráni dva porotci, kteří Vám obodují Váš sloh.
Jméno jezdce:
Jméno koně:
Pokud nejsi na závodišti registrován odkaz na box koně:
Sloh:
12345
*rezervace for Tristall
678910
 


Komentáře

1 Sasule | 24. září 2012 v 19:33 | Reagovat

-> Sasule
-> Betlle Juice
-> ‘Pro koňského boha, kam mě to zase odtáhla?‘ pomyslel jsem si a rozhlédl se kolem. Box byl úplně jiný, než ten můj doma, všechno bylo tak jiné. Necítil jsem se tu dobře. Nebylo to doma..
U dvířek se objevil nějaký cizí chlap. Otevřel je, v ruce držel ohlávku s vazákem. ‘Co po mně chceš? Ne! Ne, jdi pryč! Já tě tu nechci!‘ výhružně jsem zaskřípal zuby a zacouval až do rohu boxu. ‘Kde je Sasule?! Chci Sasuli! Tak kde vězí?! Přece mě tu s ním nenechá! No tak Sas, kde jsi?! Proč tu nejsi?!‘ úzkostně jsem zařehtal, doufaje, že příjde ta osoba, kterou jsem volal. „No tak chlapče, nechci ti ublížit. Jen tě chci zavést do výběhu. Za chvíli přijdeš na řadu ty. Hm? Tak pojď, nic se ti nestane..“ mluvil na mě. Nerozuměl jsem mu. Co to po mě chtěl? Stáhl jsem uši ke krku a výhružně frkl. ‘Nikam nejdu! Chci být tady a počkat na Sas!‘
„To je dobrý, nechejte ho! Já si ho vezmu!“ ozval se ten hlas, mnou tak milovaný. ‘Ach Sasule! Díky bohu Sasule, jsi tady!‘ opět jsem zařehtal, tentokrát radostně a pokýval hlavou nahoru a dolů. Cizinec jen kývl, ohlávku předal drobné dívce a zanedlouho mi zmizel z dohledu. „Neboj Betlle, už je to v pořádku. Chtěl tě jen odvést do výběhu. Za chvíli začne závod a měl by ses ještě trochu projít. Víš?“ usmála se na mě, podrbala mě na čele a dala sladké jablko. Radostně jsem ho schroupal. Ach, ta lahodná chuť, jak se rozplývá na jazyku.. Hmm.. ‘Tak mě napadá. Nemáš ještě nějaké? Ještě bych si dal, chutnají dobře!‘ začal jsem jí strkat hlavu do kapes, určitě tam ještě nějaké musela mít! Zasmála se, tím krásným melodickým hlasem, který jsem měl tak rád. „Ale no tak ryzáku, nebuď nenažranej! Když budeš tolik žrát jabka, už nebudeš mít takovou dokonalou postavu jako teď! A kobylkám se nebudeš líbit,“ mrkla na mě a usmála se. Hlavu už jsem dávno vytáhl, jen co začala mluvit o mé postavě. Chvíli na mě koukala, pak se usmála a nasadila mi ohlávku. Zapnula karabinu a vyvedla mě ven před stáj. Ohromeně jsem se rozhlédl. ‘Páni! Takové velké! Skoro jako u nás!‘ Závodiště to bylo nádherné, to jsem musel uznat. Přesto se mě však nevzdával pocit, že doma je doma. Za chvíli jsem se ocitl ve velkém výběhu, tráva byla dokonale zelená a po bližším prozkoumání dutiny ústní i suprově šťavnatá.
Zanedlouho, asi za půl hodiny pro mě opět přišla. „Tak pojď ty trubko, musíme tě připravit. Ať jsi krásně vyfešákovaný. Musíš být nejkrásnější kůň v závodě!“ usmála se a nasadila mi ohlávku. ‘No tak počkat. To já jsem vždycky, co to povídáš?‘ odfrkl jsem si a následoval jí z výběhu opět do boxu. Zatvářil jsem se dotčeně, když na chvíli odešla, posmutněle jsem zaržál a doufal, že se zase brzy vrátí. Nechtěl jsem, aby se o mě staral ten chlap, děsil mě. Ale moje prosby byly vyslyšeny a drobná dívka se za mnou brzy vrátila. Nesla malé černé sedýlko, dečku s číslem, krabici s čištěním a ještě jednu krabici. Ale tu nosila vždycky jen na závody. Zajímalo by mě, co v ní nosí.
Vešla za mnou do boxu, nasadila mi ohlávku z vazákem a ten mi přehodila kolem krku. Trochu nechápavě jsem na ní pohlédl. ‘Tak proč mi to dáváš, když mě stejně nedržíš? Vždyť bych neutekl, znáš mě,“ zamrkal jsem a ona to nejspíše pochopila více než dobře. „No tak dobrá, sundám ti to. Ale musíš mi slíbit, že nikam neutečeš. To bych ti jen tak neodpustila!“ pohrozila mi prstem a když jsem pokýval hlavou a hlasitě zafuněl, sundala to a nedbale hodila na zem před box. Vytáhla z krabice černé hřbílko a začala mi čistit krk.
‘Jojo, tam! Tam je to příjemný! Tam, přesněěěě!‘ užíval jsem si čištění kohoutku, hravě jsem natahoval hlavu před sebe a následně s ní kýval, vytáčel jí do stran a vydával slastné zvuky. Smála se tomu, byl jsem ráda, že se smála. Vždycky jsem rád, když se směje. Když mě měla dočištěného hřbílkem, vytáhla kartáč a začala mě čistit kartáčem. Když mi čistila břicho, natočil jsem k ní hlavu a vesele do ní strčil. Opět se zasmála. „Ty provokatére jeden, nechej toho!“ opět mi pohrozila a hraně se urazila. ‘Ale né! No ták, nebuď na mě naštvaná. Já tě chtěl přece jenom trochu pozlobit!‘ otočil jsem se k ní, položil si hlavu na její rameno a zafuněl jí do vlasů. Tak nádherně voněla. Slyšel jsem, jak se zachichotala. Jednou rukou mě objala kolem krku, druhou mě začala drbkat za uchem. Neříkám, že to nebylo příjemné, když přestala, zkusil jsem na ní psí očka, ale neudělala to znovu. Řekla mi, že mě musí dočistit, protože závod se blíží. Najednou přestala být taková hravá. Zvážněla, když jsem do ní drbnul nosem, jen se nejistě usmála. Byla nervózní. Věděl jsem to, cítil jsem to. Podíval jsem se na ní. ‘Ale no tak, neboj se. Musíš mi věřit, spolu to zvládneme. Vždyť víš, že tě do cíle vždy donesu. Dneska se cítím skvěle, tak mě prostě nech běžet.‘ Přestože jsem na ní nemluvil, věděl jsem, že mi rozumí. Podívala se na mě. „Já vím Betlle, já vím, že ti mám věřit. Já ti věřím, ale dlouho jsme neběželi žádnej závod a hned jsem nás přihlásila na takovej velkej. Vím, že ty to zvládneš, že mě doneseš do cíle, i kdyby poslední, ale nevím, jestli to zvládnu já,“ mluvila na mě, byla nervózní, bála se. Jemně jsem do ní dloubl nosem, opět jsem si hlavu položil na její rameno. Kéž bych jí tak mohl říct, že to zvládne. Že na to má, že spolu jsme neporazitelní, i kdybychom neběhali měsíce. Snažil jsem se jí alespoň dodat odvahu tímto. Tím, že jsem jí jemně dýchal do vlasů, jako bych jí něco šeptal do ucha, že jsem se ani nehnul a nechal naše duše splynou v jednu. Usmála se. „Děkuju Betlle.. Spolu to zvládneme. Už věřím..“ pohladila mě po krku, pak mi udělila pusu na čumák a následně mě na něm hravě polechtala. Rozpustile jsem pohodil hlavou a zaržál. Usmála se, radostně se na mě zadívala a pak se opět pustila do čistění. Stál jsem, užíval si jemné tahy kartáče a taky chvil, kdy jsme spolu a připravujeme se na společný závod. Náš první po dlouhé odmlce.
Dočistila mě, ještě mi vyčistila kopyta od bláta a kamínků a pak se na mě podívala. „Víš o tom, že jsi dokonalý?“ ‘Jistěže to vím, říkáš mi to často.‘ Pohodil jsem hlavou a natáhl se k ní. „Ty chceš nějakou dobrůtku, viď?“ usmála se a vytáhla z kapsy další jablko. ‘Hele a neříkala jsi náhodou, že po jabkách ztloustnu?‘ podivil jsem se, ale přesto si ho nenasytně vzal. Jsou prostě skvělá!
Nakonec vytáhla z krabice ještě hřebec a jala se mi rozčesávat hřívu a ocas. Šlo to snadno, rozčesávala mi je už u doma. „Tak hřebče. Ty jsi připraven.“ Usmála se na mě, poplácala mě po krku a nakonec zmizela před boxem. Když se objevila znovu ve dvířkách, držela sedlo, dečku a tu věc, co mi obepínají kolem těla, aby se sedlo nepřetočilo. Trochu jsem se na to zašklebil, Sasule se tomu jen usmála a nasadila mi na záda molitan. Na to dala lehkou dečku a to sedýlko. Pak mi to obepnula kolem břicha a dotáhla, na což jsem reagoval stažením uší a zavrzáním zubama. Nebylo to příjemné, opravdu ne!
Pak mi ještě dala uzdečku. Chvíli jsem se šprajcoval, nechtěl jsem ten kus kovu do huby. Nakonec jsem ho ale přijmul, párkrát přežvýkl a zjistil jsem, že mi nakonec ani nevadí tak, jak jsem si myslel. Pochválila mě, což jsem si náležitě užil a nakonec zmizela kdesi za rohem. Stál jsem v boxe, nasedlaný, naužděný, připravený na závod a čekal jsem, až příjde. Těšil jsem se. Opět všem ukážu, co ve mně je.
Pak jsem jí uslyšel, uviděl přicházet. Byla v červeno-černém dresu, přesně tak, jako bývá vždy. Nesla si helmu a rukavice si oblékala. Zastavila se před mým boxem. Pohlédla na mě, já pohlédl na ní. V jejích očích jsem ale uviděl něco, co ještě nikdy neměla.  Důvěřovala mi, to jsem viděl. Ale důvěřovala mi úplně slepě. Tak jako nikdy před tím. Viděl jsem, že to všechno nechá na mě. Nechá mě běžet si vlastním tempem, běžet si podle svého, jak uznám za vhodné. Nechá mě, abych se svou silou a výdrží naložil tak, jak chci sám. A tentokrát tam nebylo nic, co by důvěře vzdorovalo. Pak na mě kývla. Moc dobře věděla, že to vidím, že vidím její oči, její pohled a to, co ostatní ne. Pochopil jsem, co mi tím chtěla říct. Pochopil jsem jí.
Zanedlouho jsem chodil po paddocku s nějakým chlapem. Moc se mi nezamlouval, ostatně jako každý. Ale tak nějak jsem věděl, že už brzy příjde. V duchu jsem odpočítával vteřiny a minuty, kdy se u mě objeví a vyskočí mi na hřbet. Kdy ucítím její lehkost, kdy ucítím její tělo na svém. A když můj odpočet skončil na nule, objevila se. S úsměvem na tváři, slepou důvěrou v pohledu a bičíkem v ruce. Přesně tohle mě bude hnát dál, s tím budu vědět, že dokážu běžet ještě rychleji. Najednou se octla na mém hřbetě. Naklonila se ke mně. „Tak Betlle. Je to tu. Jak se cítíš, hm? Dneska jim to nandáš. Určitě. Vím to. Dnes je to na tobě chlapče..“ Slyšel jsem každé její slovo. Pozorně jsem jí poslouchal, ukládal si v mysli její slova. ‘Dnes je to na tobě chlapče..‘
Náš vodič nás odvedl k dráze. Rozhlédl jsem se kolem. ‘Tolik lidí.‘ „Tolik lidí,“ pronesla ve stejnou chvíli Sasule. Vodič nás pustil a Sasule kráčela se mnou ke startovacím boxům. Cítil jsem, jak její počáteční nervozita opadla. Dodal jsem jí odvahu. Usmála se, zamávala a počkala, než mě odvedou do boxu. Cítil jsem, jak mi v krvi stoupá adrenalin. Jak se těším, až vyběhnu z toho stísněného prostoru a uvidím před sebou jen dráhu.
Stál jsem tam, koukal přes mříže na dráhu. Vše utichlo. Neslyšel jsem nic, neslyšel jsem ruch v tribunách, dupání a frkání ostatních koní. Neslyšel jsem pořvávání mužů ani některých jezdců. Cítil jsem, jak mě Sasule pohladila po krku, lehce zkrátila otěže a připravila se na start. Slyšel jsem její klidný dech, slyšel jsem svůj dech. Slyšel jsem, jak naše srdce bijí stejně. Cítil jsem, jak se z nás stává jedna duše, jedno tělo. Slyšel jsem její myšlenky, ona slyšela ty moje. Vzájemně jsme si předávali důvěru v toho druhého. Náš dech splynul v jeden, naše bijící srdce splynula v jedno. Věděl jsem, že dnes na to máme. Že dnes mi důvěřuje více jak kdy jindy. Teď mezi námi bylo to opravdové pouto. To, co nemá každý. Teď jsme byli jeden.
Ozvalo se zařinčení zvonku, dvířka boxů se rozletěla do stran.
A já vyběhl..

2 dera1 | E-mail | Web | 20. října 2013 v 13:44 | Reagovat

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.